Útěk z pekla (5.díl)

7. května 2011 v 17:10 | Aki Mitsuko
"Tahle rána je pro tebe Iwo-chan" usmála jsem se pro sebe a už se chystala vystřelit poslední jehlici směrem k Iwě, abych ji zabila, někdo však skočil před ni.
"To by stačilo, sestřičko" Pronesla postava klidně, jako bych snad pro ni nebyla nebezpečím.
"Ty?!" byla jsem tak úplně v šoku, až jsem upustila svojí jehlici, rychle jsem se po ní ohnala, ale už jsem ji nestihla zachytit. Jen jsem pozorovala, jak tichounce dopadá do měkké trávy pode mnou. Byla to poslední senbon co jsem měla u sebe. Opatrně jsem pohlédla na svého bratra. Nechávala jsem si kamennou tvář, ačkoli to ve mně šíleně řvalo. Nemohla jsem totiž uvěřit tomu, že přede mnou stojí můj vlastní bratr a chystá se mě zabít. Zabít! Yukio mezitím naznačil Iwě, která stále klečela u Takeshiho mrtvého těla, aby se stáhla z budoucího bojiště. Ačkoli se jí to vůbec nezamlouvalo, nakonec přeci jen souhlasila s tím, že by se zde jen pletla a proto se schovala za Osamou.
Yukio neváhal ani na vteřinu a pomocí jednoduché pečetě se mu v ruce objevil svitek. S tichým zamumláním čehosi, rozevřel svitek, z nějž vylétlo nespočet kunaiů a různě dlouhých senbon. Vyskočila jsem na větev nade mnou. Yukio trhl rukou směrem k sobě a na jeho prstech se zableskla chakrová vlákna. Podívala jsem se za sebe, přesně jak jsem čekala, všechny vyvolané zbraně náhle změnily směr. Uhnula jsem, avšak zbraně letěly rychleji než jsem předpokládala, neboť se mi pár jehlic zabodlo do holeně. Nevšímala jsem si toho a vytvořila pečeť.
"Bushin no jutsu!" s vyslovením těchto slov se okolo mě objevilo přibližně deset identických klonů.
"Bushin no jutsu? To není moc moudré sestřičko, používat základní jutsu třídy E. Stačí aby ses pohnula a prozradíš se."
Iwa, která seděla vedle Osamy, vše pozorovala. Pořádně se podívala na bojiště, protože se jí točila hlava a měla rozostřený zrak, nechápala plně co se okolo ní děje.
"Mizu bushin no jutsu? [technika vodního konování]" prolomila ticho Iwa, které ještě skoro nic nedocházelo. Osama jen zakroutil hlavou a dál jí pomalu vytahoval jehlici z ruky, aby neporušil ani jediné svalové vlákno.
"Podívej se pořádně, žádný z klonů se nemůže pohybovat" ukázal prstem k nejbližší Aki. "Co uděláš teď?" dodal Osama už spíše sám sobě.
Yukio popošel k nejbližší Aki, pozorně si ji prohlédl. Vytasil kunai a probodl ji. Náhle se před ním objevil jen obláček bílé páry. Přešel k další a postup zopakoval. Nakonec před ním zbyly poslední tři. Co budu dělat? Blesklo mi hlavou, to už se ale Yukio napřáhl se třemi kunaji v rukou a vystřelil po zbývajících postavách. Opět se ozval všem známí zvuk a dvě Aki zmizely v oparu mlhoviny. Třetí se s vyděšeným výrazem chytila za břicho, odkud vyčnívala smrtelná zbraň. Rozklepanými oči se podívala na Yukiho, který si spokojeně ukládal poslední zbraň, co držel v ruce za opasek. Zarazil se. Aki před ním se jen usmála a rozpustila se ve vodu.
"Mizu bushin?" zalapal překvapeně po vzduchu, ale to už jsem se objevila za ním.
"Neměl by si mě podceňovat" zašeptala jsem mu do ucha a pomocí chakry v noze jej odkopla několik metrů, až se s ohromnou ránou zastavil o kmen stromu. Usmála jsem se pro sebe, když jsem si všimla jeho nehybné tváře, která mu padala na prsa. Omdlel. O víc jsem se nestarala a otočila se na Takeshiho.
"Neměla bys ani ty mě podceňovat sestřičko!" ozvalo se za mnou. Ztuhla jsem. Křečovitě jsem otočila hlavu. Stál tam. Úplně klidný, jako by se nic nestalo, koukal na mě to svou kamennou tváří. Nechápavě jsem na něj zírala. On neváhal a ohromnou rychlostí se objevil u mě, jednou rukou mě chytil za loket, obrátil si mě čelem k sobě a druhou rukou, kde držel kunai mi podřízl hrdlo. Dopadla jsem to trávy a chrchlala krev. Držela jsem se pevně za krk, abych zmírnila krvácení, ale moc to nepomáhalo. Podívala jsem se na Takeshiho, jeho bezvládné tělo leželo kousek ode mě. Zapřela jsem se v rukou a vrávoravě jsem se k němu doplazila a posadila se vedle něj. Yukio nikam nespěchal a líně rozevíral svitek, který mu měl přivolat poslední zbraň, kterou kdy v životě uvidím.
Iwa zlostně zavrčela při pohledu na mě, sklánějící se nad Takeshim. Osama ji chtěl uklidnit, ale ona si bleskově vytrhla jednu senbon z ruky a neuvěřitelnou rychlostí ji poslala proti mně. Jehlice proletěla ohromnou rychlostí, že ji nešlo spatřit lidským okem. Prolétla skrz mou ruku a zabodla se hluboko do stromu za mnou. Lesem se ozval můj bolestiví výkřik. Chytla jsem se za dlaň, odkud se začala hrnout krev.
"Ty .. !" sykla jsem vztekle mezi stromy před sebe, odkud se na mě vyřítila ona jehlice. Ozval se mi dost povědomí smích. Křoví a větve stromů přede mnou se pohnuly a mezi nimi se objevila smějící se postava Osamy.
"Iwo! Ty .. ty ..!" prskala jsem ještě více, když jsem si vedle Osamy všimla dvou modrých očí, které se na mě upínaly "Ty a to tvoje Mienai ha! [neviditelné ostří] "
Osama se jen spokojeně usmál a zadíval se na strom za mnou, ze kterého trčel kousek jehlice "Tak tohle je ta tvá legendární technika! Zbraň tak rychlá, že je téměř pro oči neviditelná!" uznale kývnul a udělal pár kroků směrem ke mně.
"Osama ….. sama .." řekla jsme mezi dávením krve. Cítila jsem, jak mě opouštějí síly a začíná se mi točit hlava. Z krku nepřestávala téct, takže jsem byla celá od rudá od krve a pravá krvácející ruka mi taky moc nepomáhala. Nadechla jsem se a snažila se nahromadit co nejvíce chakry.
"To ti nepomůže Aki-san" pronesl Osama tak jemně, jakoby se bavil s nějakou svou neteří. Poté se otočil na mého bratra "Dodělej svou práci"
Ten bez zaváhání vykročil proti mně. Naposledy jsem k němu vzhlédla.
"Sbohem Yukio-oniisan!" usmála jsem se. Chytla Takeshiho za ruku a vytvořila jednoduchou pečeť.
"Okubyōmono kage no jutsu [stín zbabělců]" vykřikla jsem a začala mizet v oparu černé mlhy pryč.
"Takeshi!" vykřikla Iwa a pozorovala, jak mizím všem z dohledu. Osama se zlostně zamračil.
"Někde tu je, tahle technika je časoprostorové jutsu na nízké úrovni, takže se nemůže teleportovat moc daleko. Problém je v tom, že nevíme jakým směrem"
****
S žuchnutím jsme dopadly na malou mýtinku. Použila jsem svou zbývající chakru, takže jsme byly dostatečně daleko, bohužel kvůli mému zranění mě klidně mohli dohonit. Zvedla jsem Takeshiho a přehodila ho na záda. Člověk by nevěřil jak je těžkej. Vyskočila jsem na nejbližší větev a utíkala dál. Po chvíli se mi zamlžil zrak, sklouzla mi noha a já se ocitla opět na zemi. Nechtělo se mi už stávat. Setřásla jsem ze zad mrtvé tělo a otočila se. Pozorovala jsem modrou oblohu. Vzdala jsem to, bylo mi už všechno jedno. Točila se mi hlava ze ztráty krve a došli mi všechny síly. Zavřela jsem oči a poslouchala les.
"Tohle není konec! Nevzdávej to přeci … " ozvalo se nade mnou. Poznala jsem ho, se stále zavřenými oči jsem suše dodala:
"Jdi pryč zrádče"
Jeho těžké boty dopadly vedle mě, malými kroky se přibližoval. Klekl si vedle mé hlavy a smutně vydechl.
"Promiň …"
"Nech mě aspoň v klidu umřít."
"Ale co potom on?" podíval se směrem k Takeshiho tělu. Vydechla jsem zhluboka a vykašlala krev. Pomalu jsem se posadila a otevřela oči, anichžbych se podívala na nově příchozí postavu, jsem se otočila na Takeshiho.
"Ryu … jsi zrádce"
"Promiň … já .. opravdu nechtěl .."
"Potřebuju s ním pomo-" nedořekla jsem, zatemnělo se mi před očima a dopadla zpátky na studenou zem. Omdlela jsem.
****
Iwa se rozhlížela po lese, v jejích očích se odrážel vztek. Došla kulhavě doprostřed, teď již bývalého, bojiště.
"Neměla byste se tak přemáhat Iwo-sama" pronesl Yukio a podal Iwěpomocnou ruku. Ta si ji však nevšímala a dál prozkoumávala okolí.
"Nemějte obavy Iwo-san" řekl klidně Osama a dodal "Kdo by sebou vláčel mrtvolu?"
Iwa zalapala po dechu
"Chcete říct, že Takeshi není mrtvej?"
****
Černé borovice. Jsou všude. Stejnějako křik. A kouř. Lidé utíkají pryč, z vesnic se kouří ohromný dým a hrdlořezové mezi tím vším pobíhají jako šílení. Jeden z těch vrahů se zastaví u mě.Poplácá mě uznale po rameni a běží dál do davu nevinných lidí, aby i oni neunikli smrti. Já se však stále dívala na mrtvého jedenáctiletého kluka před sebou. Jeho otevřené oči už na mě koukaly posmrtně. Vydechla jsem. Rozeběhla jsem se za ostatníma a jehlice házela po všem, co se jen nepatrně pohnulo. Nepoznávala jsem se. Byla jsem jak zvíře, krvelačné zvíře.
Zbudilo mě praskání ohně. Krk, ruku a nohu jsem měla pečlivě ovázanou obvazem. Posadila jsem se a podívala se po okolí. Byla tma. U ohniště seděl Ryu a něco na mě vesele mluvil, já ho však neposlouchala, pohled mi padl na Bezvládného Takehsiho opřeného o kmen stromu. Opatrně jsem vstala a dobelhala se k němu.
"Opatrně! Ještě nejsi úplně v pořádku!" křičel za mnou Ryu. Nechtěla jsem ho už nikdy slyšet, natož vidět. Pro mě to byl už jen zrádce. Zrádce co mi zachránil život, problesklo mi hlavou. Měla bych mu odpustit? Vrátil se …. Zakroutila jsem hlavou, abych své myšlenky dostala z hlavy a začala se věnovat Takeshimu. Pořádně jsem si jej prohlédla, z obličeje mu už zmizela všechna barva, panenky měl bez lesku.
"Je mrtvej" pronesl Ryu, který nyní stál vedle mě "zkontroloval jsem mu už třikrát tep, ani ten nejmenší náznak, že by žil. Vím, že jsi mu chtěla zpomalit životní funkce na to největší minimum, ale tohle se ti nepovedlo … je mrtvej"
Jen jsem zabručela a prohmatala mu krk. Konečky prstů jsem zavadila o malinký kousíček vyčnívající jehlice. Usmála jsem se a prudce ji vytáhla. Ryu jen pobaveně zakroutil hlavou. Chvíli jsem se dívala do Takeshiho tváře, ale nevypadalo to, že by se nějak měnila, byla stále tak mrtvolně bledá. Ryu nasadil úsměv typu Říkal jsem ti to a zas se vrátil k ohništi. Zamračila jsem se. Natáhla jsem ruku a prudce s ní udeřila Takeshiho. A znovu a znovu. Naposledy jsem mu vrazila facku a obrátila svou pozornost k sobě. Sáhla jsem si na pravou nohu a pomalinku ji ohmatávala, abych se ujistila, že v ní nic nezůstalo. Ryu jen uraženě zabručel, když si všiml,že mu nedůvěřuji. Náhle se prudce otočil.
"T-to není možný!" vykřikl a prstem ukázal na tvář nebožtíka vedle mě.Jen jsem se ledabyle otočila a pozorovala, jak se mu zas vrací barva.
Takeshi se zhluboka nadechl, chytil se za krk a začal kašlat. Ryu to pozoroval s otevřenou pusou.
"Jak ..?" dokázal jen ze sebe vypravit.
"Pche!" usmála jsem se "Nepodceňuj mistrovské techniky oinina!"
****
"Cože? Zabít svou sestru?" vykřikla Aneko a začala se opět šíleně smát na celou hospodu. Tanamo nasucho polkl, vůbec se mu nezamlouvalo jak se Aneko chová, byla jak nějaký blázen. Když se Aneko uklidnila, ušklíbla se a své pronikavé zelené oči upřela na Tanama.
"Pff .. co si o mě myslíte? Zabít ji?"
"Nechceš zas do společnosti? Chceš být jen nadosmrti odpad společnosti?". Při těchto slovech zlostně zamrkala a dopila poslední zbytek saké ze své sklenice.
"Nemá to náhodou na starosti Osama? Nedůvěřujete mu?" škodolibě se usmála Aneko, avšak Tanamo jen souhlasně pokýval hlavou, což ji trochu zmátlo, ale nakonec mu dala za pravdu.
"Osama to nezvládne, pořád je to hňup"
"Aneko-san neříkejte o něm takové věci, radši mi řekněte zda souhlasíte"
"Tanamo, Tanamo … vy si nedáte říct co? Já to neudělám!"
Tanamo si povzdechl a už se chystal odejít, ale něco jej napadlo.
"Nechala tě tu" pronesl vyčítavě a podíval se do očí Aneko, jako by v ní chtěl probudit zlobu.
"J-já …. Tak to nebylo …." hlas se jí začal ztrácet, už tu nebyla ta sebevědomá a trochu přiopilá dívka, ale hromádka neštěstí, což hrálo Tanamovi do karet. "Rozmyslím si to .."
****
"Co to děláte? Iwa … kde je Iwa?!" začal panikařit Takeshi, když mu Ryu zavázal ruce. Po té obrátil pozornost ke mně.
"Kam teď pudem? A co s nim? Máš nějakej plán?"
Došla jsem k Takeshimu, abych zkontrolovala jak je na tom. Zdálo se, že překypuje životem, možná až moc, protože se mě vytrvale snažil udeřit botou. Ryu nedočkavě zopakoval svou otázku, avšak já ho ignorovala.
"Omlouvám se Takeshi-kun, ale Iwu jsem nezasáhla jako tebe"
"Cože?! Tys ji chtěla taky zabít?! Já věděl, že jsi jen nechutnej nukenin!" vychrlil na mě rychle a možná by i pokračoval, kdyby mu Ryu nedal kunai pod krk.
"Nemluv takle s lidmi, co ti chtěj zachránit krk" nechvíli se ale zarazil "Že jo, Aki?"
Zakroutila jsem hlavou "Jistě že ne" po této větě jsem střelila pohled na Ryua "Plán? Jasně že mám! Na rozdíl od tebe nečekám na to co vymyslí ostatní a radši zapojím mozek sama! Spoléháš na ostatní a přitom jim sám vrážíš kudlu do zad."
"A-ale ..!" snažil se trochu očistit své jméno, jenže mu došlo, že vlastně neví jak. Chytla jsem Takešhiho za loket a táhla ho pryč. Ryu rychle dohasil ohniště a rozeběhl se za námi.
"A kam vlastně jdem?" zeptal se udýchaně, když nás dohnal.
"My?" probodla jsem jej pohledem. Takeshi jen nechápavě těkal očima z jednoho na druhého. Jelikož nevěděl nic o tom, co se mezi námi stalo, snadno si to mohl domyslet.
"Ale no tak! Odpusť mi to!"
"Hmm .. tak s námi tedy pojď, ale jestli budu mít i nejmenší podezření, tak tě zabiju!" zasyčela jsem zlostně "Ale jdeme do Jigoku [znamená peklo]"
Nestihla jsem ani doříct, neboť mě přerušilo Ryuho plácnutí o zem, kdyžzakopl. Koukal na mě jak na blázna.
"Jigoku! Ty si cvok! Jdeš do země Vody?! To se stav rovnou v mlžný!! Tam tě hned zabijou!"
"Stejně jak si chtěl zabít ty mě?" pronesla jsem chladným hlasem, aby bylo pořádně cítit, že mu to rozhodně nemíním prominout.
"Jigoku?" vmísil se do rozhovoru Takeshi, který zatím pozorněposlouchal.
"Je to jeden z mnoha ostrovův zemi Vody" vysvětlila jsem ve zkratce
****
"Kde to jsme?" probudil se Takeshi, který celéčtyři dny byl v bezvědomí. Promnul si zátylek, který jej již dosti bolel od toho věčného mlácení od Ryua, který se ho snažil držet v mrákotech. Na chvíli se zarazil a pořádně se rozhlédl "Černé borovice? To jsem ještě neviděl."
"Jsme v Jigoku" objevila jsem se za ním. Byly jsme na vysoké hoře, obklopené všudy přítomným dřevěným porostem. Došla jsem ke strmému srázu a zadívala se pod sebe. Uviděla jsem zchátralé a prohnilé dřevo rozpadlých zbytků domků, které se zde kdysi pyšnily jako součást veliké vesnice."Zase doma" usmála jsem se.
"Jsi opravdu blázen! Jít sem dobrovolně." Řekla další osoba, která se taky začala kochat tímto výhledem "Osama nás sem vyhodil jako součást toho trapného výcviku a ty si sem stejně nakonec zas přilezeš"
"Ryu, díky tomu jsi ale zesílil ne? A navíc tady nás nikdy nenajde"
"Ale zdejší vrahové, zloději a vyhnanci si už jistěbrousí na nás nože .."
Na to jsem nedokázala nic říci, tady se nedalo přežít tak snadno.
"Ehm … a co tedy tady?" křikl na nás Takeshi, kteří s nabitou svobodou, což v jeho případě byly žádné pouta, přišel za námi.
"Sem se dostaneš snadno, …. jde spíše o to, dostat se ven!" zasmál se Ryu "Proto sem nikdo rád nepodívá"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama