V dobrém i ve zlém - 7.díl

24. února 2012 v 7:00 | Aki Mitsuko |  V dobrem i ve zlem
A další díl. A Naru je s psychikou, slušně řečeno, v hajzlu. Chudák v____v, mějte soucit. (Ne jako Iwa-chan, která mě za to měla chuť uškrtit :D)


Chtěl bych mu toho tolik říct, ale čím více ubíhá čas, tím mám menší odvahu ho vidět. Jak je to vlastně dlouho? Dva týdny, co skončil v nemocnici? Za celou dobu jsem u něj ani jedinkrát nebyl. Možná by mě za ním stejně nepustili, ale i přesto jsem to měl zkusit. Ale nemůžu. Bojím se toho, co si o mně myslí. Co jsem v jeho očích? Vrah? Ten, co mu způsobil tolik bolesti? Nenávidí mě? Nedivil bych se mu, kdyby si všechno tohle myslel najednou. Do pokoje přichází máma, nese mi jídlo, ale já nemám chuť, vlastně do mě každé sousto musí rvát. Snaží se mě utěšit a zlepšit mi náladu, ale nedaří se jí to. Ani jí, ani nikomu jinému. Nebýt všech těch antidepresiv, které do sebe házím po tunách, už bych dávno vyskočil z támhletoho okna. Nemůžu už ani normálně spát, pořád se mi všechno vrací, Sasuke, Sai, Shin, pořád v jejich očích vidím, jak mi to dávají za vinu.

Ležím na pokoji spolu s dalšími třemi pacienty, pořád mě tu někdo obskakuje. Problém ale je ta neskutečná nuda, není tu vůbec co dělat, jen zírat do stěn a přemýšlet. Možná proto se tolik užírám tím, že nepřišel. Sice sem chodí brácha, alespoň za toho jsem rád, pak sem chodí i psaníčka, květiny, plyšáci a další blbosti od holek. Proč jen si nepřišel Naruto? Proč mě necháváš se trápit? Ty, kterého jsem tu čekal a chtěl nejvíc, se na mě vykašleš, ani nepošleš vzkaz. Všechno co mi přišlo jsem nechal překontrolovat jestli někde nenajdu zprávu, nebo alespoň suvenýr od tebe, bez úspěchu. Ani nevíš, jak mi trhá srdce, když sem za každým přijde jeho přítelkyně, objímá ho a dávají si spolu něžné a starostlivé polibky. Nemyslím, že zrovna takhle se projevuje láska, Naruto. Netušíš, jak moc bych si přál, abys vešel těmito dveřmi, vidět tě, cítit nebo slyšet jen tvůj hlas. Nevíš jak moc se mě dotklo, že člověku, kterého miluju, na mě vůbec nezáleží. Jak se mě dotklo to, že mi stále vůbec nevěříš. Vůbec! Láska je tak hrozně slepá. Připadám si jak přecitlivělá holka. Chci zpátky svůj život, svojí aroganci a chlad. Život bez Naruta byl jednodušší, je lehčí nemilovat. Přeju si mít stroj času, vrátit se do minulosti, znemožnit minulému Sasukemu, aby se vůbec dostal ten den na diskotéku, aby zachránil Naruta. Nebo líp, znemožnit Narutovi přestup do naší školy. Sakra! Praštím pěstí do postele, čímž se ozve moje zlomená ruka.

Sedím na posteli a přemýšlím, jako pokaždé od té noci. Nejraději bych zařval na celý svět, jak moc mě všechno mrzí. A jak moc si přeji, aby jsi mi to věřil. Nejraději bych vstal, přešel k oknu a skočil z něj, pryč od všech problémů a starostí. Pryč od té bolesti, co nosím v srdci. Ale nemůžu, ne dokud nebudu vědět, zda ti to znovu neublíží. Slíbil jsem si, že tě kvůli mně nenechám trpět a nedokázal to dodržet. Sžírá mě to zevnitř. Chci to napravit. Sasuke, moc mě to mrzí. Všechno. Udělám všechno proto, abych ti už do srdce neudělal další bolestnou jizvu. Nejraději bych ti vrátil tvé srdce, které jsem ti bez ptaní ukradl, ne však proto, že bych o něj nestál, nýbrž proto, že mu už nechci více ublížit. Vzdal bych se tě jen proto, abych tě viděl šťastného. Uvědomuješ si vůbec, co to znamená, Sasuke? Vzdal bych se tvé lásky, která je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo, jen proto, abych ti neublížil. Nechal bych se bez váhání i tisíckrát znásilnit, aby jsi kvůli mě v životě nemusel uronit ani jedinou slzu. Moc dobře si uvědomuji, co říkám a myslím to vážně. Sasuke, stačí říct, naznačit a zabil bych se pro tebe, pokud budeš chtít. Jestli mě už ve svém životě nechceš, zmizím z něj. A jestli mě tam naopak chceš, zůstanu s tebou tak dlouho, jak sám budeš chtít. Protože tě miluji a udělám všechno, abych napravil své hříchy, abych spravil své chyby a abych ti pomohl zahojit ty nesmazatelné rány.

Konečně mě pouštějí z nemocnice, do školy sice nemůžu, budu muset být ještě chvíli v domácí péči. Naruta jsem neviděl skoro celé tři týdny. Nechtěl jsem už na něj myslet, zakazoval jsem si to, ale ani to nepomohlo, nemohl jsem zapomenout. Vůbec mu na mě nezáleží. Začínal jsem věřit tomu, co mi řekl ten den, kdy se se mnou rozešel. Myslel jsem si, že pak se prostě jen cítil provinile, a tak za mnou zase přišel. Přestože jsme spolu chodili, vůbec to tak nevypadalo. Hrozně mě vzalo, že už se mnou nechce být, neřekne mi to, nezavolá, nepošle blbej dopis nebo SMSku, se kterou by ukončil náš vztah, pokud se tomu tak vůbec dá říkat. I když mi to neoznámil, cítil jsem náš konec.
"Tak už snad můžem jít, ne?" usmál se na mě Itachi s plnýma rukama, zatímco já nenesl nic, snad jen smutek.
"Jsem rád, že už konečně budeš doma." Projevil svou upřímnou radost Itachi, když jsme procházeli nemocniční chodbou.
"Jo, já taky," oplatil jsem mu úsměv. "Už se těšim na normální jídlo, televizi, už žádná nuda." Itachi se na mě na oko ukřivděně podíval, "jo a na svého protivného bratříčka," zasmál jsem se. Posléze jsme dorazili k Itachiho autu, má zavazadla hodil do kufru. Jeho auto projíždělo mě již dobře známými ulicemi a místy až nakonec zastavilo u našeho domu. Vešel jsem hlavním vchodem a nasál vůni domova.
"Sasuke, nejsi ještě úplně v pořádku, padej do postele," zavel Itachi a já ho, i když nerad, poslechl. Jen jsem se převlíkl do volného trika a kraťásků v nichž spávám. Zalezl do postele, konečně v klidu a soukromí jsem se rozbrečel, už toho na mě bylo moc, nebavilo mě předstírat, jak hrozně v pohodě jsem.

Šel jsem rychle k budově, které jsem se tak dlouho vyhýbal. Bylo to vlastně poprvé, co jsem opustil svůj pokoj. Tedy, když nepočítám to, jak mě matka vozila po všech možných cvokařích. Šel jsem rychle, aby nehrozilo, že si to rozmyslím.
Vešel jsem do bíle natřené místnosti a hned jsem si odchytl první sestřičku, na kterou jsem narazil.
"Kde leží Uchiha Sasuke?" zeptal jsem se a nervózně těkal očima po místnosti.
"Oh ten? Toho si dnes ráno odvezl jeho starší bratr," odpověděla mile.

Stál jsem před rodinným domem, kteří vlastnili bratři Uchihové a němě hleděl na zvonek. Stál jsem tu opravdu dlouho, možná i několik hodin. Začínala mi být zima a já se pořád nemohl rozhoupat, abych zazvonil. Co mu řeknu? Co chce slyšet?
Moje dilema vyřešil až Itachi, který otevřel domovní dveře a chystal se vyhodit odpatky.
"Naruto? Co tady děláš?" zeptal se mě překvapeně.
"Můžu dovnitř? … Za .. Sasukem," odpověděl jsem mu zdráhavě. Cítil jsem z něj, že není příliš nadšený, že mě vidí, dává mi to snad taky za vinu? Ale upřímně, vůbec to takhle být nemuselo, byl jsem tak nadopovaný prášky, že jsem pomalu nerozeznával co je pravda a co jen moje zkreslená představa.
Pustil mě dále a já vycházel schody do Sasukeho pokoje. Před jeho dveřmi jsem se zastavil, zhluboka se nadechl a zaklepal.
"Sasuke? To jsem já, .. Naruto." Slyšel jsem zevnitř prudký pohyb a následně se přede mnou rozletěly dveře.
"Nepřišel si,.. ani si se neozval," vyčetl mi po chvilce, když jsme na sebe jen mlčky zírali.
"Omlouvám se, ale nejdříve jsem se potřeboval dát do kupy, než jsem za tebou mohl přijít … a čelit tomu všemu.." kajícně jsem sklopil hlavu. On si jen povzdychl a pustil mě dál. Seděli jsme skoro stejně, jako když jsem tu byl naposledy, s tou výjimkou, že tentokrát jsem na posteli seděl já a on v křesle.
"Myslel jsem, že mi po tom všem věříš, ale asi jsem se spletl." Snažil se mluvit arogantně, ale v jeho hlase bylo dobře slyšet to, jak ho to trápí. Překvapeně jsem na něj zamrkal. Nevěřím? Jak ho to napadlo? To myslí tu lež? Jistě, ale .. to přeci neznamená, že v něj nemám důvěru.
"Omlouvám se .." řekl jsem znova a odvrátil pohled. Cítil jsem, že ho začíná štvát, že se na něj nedokážu dívat, ale jeho pohledu bych opravdu čelit nedokázal.
"Omlouvám se jestli si myslíš, že ti nevěřím, ale zkus mě pochopit, nemohl jsem ti to říct."
"Proč ne?" vyptával se, chtěl znát pravdu. Kousl jsem se do rtu, ale odpověděl jsem.
"Nemohl jsem za tebou přijít a prostě ti říct: 'Hele, víš o tom, že jsem zabil jednoho kluka z bývalé školy?'. Tohle nešlo, Sasuke, nemohl jsem ti to říct, protože by ses pak na mě koukal takhle,.." zadíval jsem se do jeho očí, "jako na vraha.."
Nastalo ticho, zatímco on svůj černý pohled odvrátil někam do rohu místnosti. Raději jsem pokračoval dál.
"Přišel jsem, abych se tě zeptal, jak to vidíš dál? Ohledně mě a tebe? Víš, nechci, aby sis myslel, že se mnou musíš zůstat jen kvůli mně, rozhodni se prosím tě opravdu podle toho, jak to ty sám chceš," apeloval jsem na něj a trpělivě čekal na odpověď. Rozmýšlel se, zdálo se, že přehodnocoval celý náš dosavadní vztah, jakoby si dával všechny zápory a klady. Na jeho odpovědi teď všechno záleželo.

Někdo zaklepal na mé dveře, já už si myslel, co mě ten Itachi zase otravuje, když se za nimi ozval...Naruto. Trhl jsem se dveřmi, chtěl jsem ho hned vidět. Nastalo menší trapné ticho, a tak jsem mu hned na začátku vynadal za to, jak se na mě vykašlal. Byl ze všeho moc smutný. Omlouval se mi, prý se do pořádku potřeboval dát i on. Chápal jsem to, vždyť to, co mu ten magor přede všemi udělal, bylo něco příšerného. Vyčetl jsem mu jeho nedůvěru. On se mi pořád jen omlouval a musel jsem uznat, že pokládá celkem pádné argumenty. Přemýšlel jsem o tom, jak jsem se stále jen topil v sebelítosti, vůbec nemyslel na něj. Nejspíš se pořád styděl za to, co udělal, protože se mi nebyl schopen podívat do očí. Já se zase styděl za to, že jsem mu tolik křivdil. Nakonec se mi ale do očí podíval, tentokrát jsem to byl já, kdo pohledem uhnul. Zeptal se mě, jak to s námi vidím dál. A najednou, jako by mi srdce vynechalo, nebyla to těžká otázka, měl jsem na ní znát okamžitou odpověď, ovšem já jí neznal. Začal jsem přemítat jeho chyby a klady. To jak mě vždycky dokázal odrovnat těmi svými náladami a naproti tomu to, jak nám spolu bylo dobře. Ty ošklivé zážitky a ty hezké. Je těžké žít s ním, uvědomuju si, že těch špatných zážitků ještě přibyde, snad ještě těžší by ale bylo žít bez něj. Miluju ho a tak to taky zůstane. Dospěl jsem k výsledku, který jsem v podvědomí tušil celou dobu. On na mě jen tiše koukal a poněkud netrpělivě čekal, co ze mě vypadne.
"Chci se přenést přes to zlý, chci s tebou dál chodit. Omlouvám se za to, že jsem tak sebestřednej, vůbec jsem nemyslel na to, jak ses asi cítil ty. Promiň mi." Řekl jsem mu a konečně byl schopen podívat se mu do očí. Vstal jsem ze židle, na které jsem seděl, přemístil se k němu a objal ho.
"Miluju tě, Naruto, ani nevíš, jak moc," zašeptal jsem mu do ucha, načež se on ke mně přitulil.

"Nemůžeš za to," zašeptám, když se mi omluví. Objímám ho, stejně jako on mě. Nic víc jsem neříkal. Radši. Nevěděl jsem, co mu mám říct, abych to náhodou znovu nezhoršil.
"Pravdu?" zeptal jsem se, "Chceš znát pravdu?"
Chtěl se odtáhnout, snad proto, aby se mi mohl dívat do očí, ale já ho nepustil a zavrtal se hlavou do jeho hrudi.
"Promiň," špitl jsem jako omluvu za to, že už zase dělám to, co chci já, místo toho, aby to bylo naopak.
"To, jak se to stalo už víš," začal jsem. Mluvilo se mi o tom pořád těžko, takže jsem mluvil docela pomalu a potichu. ƒ"Když jsem ale naboural a vylezl ven, jen jsem dokázal šokovaně hledět. Nic jsem neudělal. Jen .. se díval. Shin byl ve vnitř. Tekla mu krev. Ze spánku. Nebyl při vědomí, kdyby byl, možná by mě přiměl něco udělat. Ale stejně, místo toho, abych alespoň ho vytáhl, nebo zavolal pomoct, jsem zbaběle utekl. Utekl jsem, to bylo to, co mě jako jediné zajímalo, utéct daleko od toho místa."
Na chvíli jsem ustal ve vyprávění, potřeboval jsem si přebrat myšlenky a trochu se uklidnit, abych se tu náhodou nerozbrečel.
"Shin umřel, kvůli mně. Sesypal jsem se z toho, i přesto, že jsem předstíral, že se mě to vůbec netýká. A jednou .. asi dva měsíce potom, jsem zaslechl svého spolužáka, jak mluví o té nehodě, považoval mě za zrůdu, protože jsem tam Shina nechal. Asi ani nevěděl, že jsem to byl já, vědělo to jen pár lidí, ale já měl pocit, že opravdu mluví na mě, že se mi vysmívá. Počkal jsem si na něj po škole a .. zmlátil ho. Vylil jsem si na něm všechnu zlost, co jsem cítil k sobě. Skončil v nemocnici se slabým otřesem mozku a nějakými těmi podlitiny. A mě vyhodili.." povzdechl jsem si a zadíval se do černých očí, které mě celou dobu mlčky pozorovali, "teď už o mně víš všechno."

Uběhlo pět dní, Sasuke znal celou pravdu a já byl předvolán na policii. Jako už tolikrát. A jako už tolikrát jsem tam nešel. Potřebovali mé svědectví, aby mohli pokračovat ve vyšetřování, nestačilo jim vyptávat se stále dokolečka jen Sasukeho. Zkoušeli na mě řeči typu: 'Nechceš, aby ti, co ti to udělali dostali trest, jaký si zaslouží?', když tohle nezabíralo, zkoušeli na mě jít i přes Sasukeho, 'Podívej, co udělali tvému kamarádovi, to opravdu nechceš, aby za to nesli zodpovědnost?', odpověď jim byla vždy stejná. Můžu za to já. Nemohl jsem svědčit proti Saiovi, protože kdybych neřídil to auto, nikdy by se mi nemusel mstít. A nikdy by takhle nezřídili Sasukeho a nikdy bych mu nemusel zlomit srdce. Na policii jsem vše popřel a shodil to na sebe. Moje psychika šla slušně do kopru.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lee | Web | 24. února 2012 v 16:31 | Reagovat

Ty mi ho trápíš chudinka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama